Skryté tání ledovců. Vědci odhalili, proč Antarktida taje zevnitř

Představte si Antarktidu ne jako kompaktní kus ledu, ale jako obří mrazák, kterému někdo zespodu do izolace vyvrtal hluboké rýhy. Právě tyto přirozené „kanály“ jsou podle nové studie časopisu Nature Communications tikající bombou. Fungují totiž jako dokonalé pasti na teplo, které dokážou tání ledu urychlit až desetinásobně. Zatímco na hladině se zdá vše v pořádku, zespodu se Antarktida mění v pomyslný ementál, což může vést k mnohem rychlejšímu vzestupu hladiny světových oceánů, než kdokoli předpovídal.

I když z fotografií víme, že ledovce nejsou pod hladinou dokonale rovné, vědecké výpočty s těmito detaily doposud pracovaly jen jako s nevýznamnými hrboly. Složité klimatické modely totiž pro zjednodušení předpokládaly, že oceánské proudy po spodní straně ledu víceméně neškodně kloužou. Nové simulace s vysokým rozlišením však tento obraz rozbily. Odhalily, že spodek Antarktidy je protkán precizním systémem koryt, která fungují jako vysavače na teplou vodu z hlubin. I když se voda v těchto místech zdá být mrazivá, i nepatrný nárůst teploty v uzavřených kanálech spouští řetězovou reakci, kdy se teplo uvězní přímo u spodní stěny ledu a začne ho vyžírat zevnitř.

„Obrácené Alpy“. Proč je členitý povrch spodku ledovců hrozbou?

Jak se pod ledem, kde by mělo být logicky nejchladněji, objeví teplo? Důvodem je hlubinný oceánský proud (CDW), který je díky vysoké slanosti teplejší a hustší, takže se drží právě v rozmezí mořského dna a spodků ledovců. Nová studie ukazuje, že jakmile se tento proud potká s členitou spodní částí ledu, fyzikální zákony ho vytlačí nahoru do podledových rýh. Zde se vytvoří uzavřený okruh, kde se relativně „teplá“ voda (stále má jen pár stupňů nad nulou, ale pro led je to smrtící) točí v pasti a ohřívá led rychlostí deseti milimetrů za sekundu, místo toho, aby jen neškodně protekla kolem.

^{Zdroj: Unsplash}

Drsnost spodní strany ledu je pro jeho stabilitu fatální. Kanály, o nichž mluvíme, jsou kilometry široké a stovky metrů hluboké „obrácené hory“. Vědci zjistili, že členitý terén vytváří lokalizované víry, které brání promíchání vody. Teplo se tak neředí v otevřeném oceánu, ale koncentruje se v nejvyšších bodech těchto koryt. Je to podobné, jako když se v místnosti drží horký vzduch u stropu. Pod Antarktidou je tímto stropem led, který pod náporem koncentrovaného tepla ztrácí strukturální pevnost mnohem dříve, než by odpovídalo průměrné teplotě oceánu.

^{Zdroj: Unsplash}

Výzkum, popsaný v časopisu Nature Communications, se zaměřil na oblast šelfu Fimbulisen, která byla dosud považována za jednu z nejstabilnějších částí Antarktidy. Alarmující je fakt, že od roku 2016 se do těchto podledových koryt dostává stále více hlubinného tepla. Pokud se tyto „horké dálnice“ prokoušou skrze hlubší části ledu, ztratí šelf svou schopnost brzdit pevninské ledovce na cestě do oceánu. Smutná novinka v klimatické topografii tedy odhaluje, že i oblasti, které jsme považovali za bezpečně zamrzlé, jsou ve skutečnosti pod náporem neviditelného tání.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Everyday Science Explained (@sci.explains)

Objev mění pravidla hry pro odhad vzestupu hladiny světových oceánů. Dosavadní modely, které pracovaly s „hladkým ledem“, byly příliš optimistické, protože nevěděly o mechanismu, který tání násobí deseti. Pokud tyto kanály oslabí stabilitu ledových šelfů, může do oceánu sklouznout masivní množství ledu z pevniny, což zvýší hladinu moří o celé metry. Pro nás to znamená jediné. Klimatická krize má na Antarktidě mnohem výkonnější motor, než jsme si mysleli, a ten motor běží v nečekaných hloubkách.

_{Zdroje: Nature, National Geographic, Science Daily}