Merkur jako záhada vesmíru. Rozlousknout ji letos hodlá Evropa s Japonskem

Nejbližší planeta u Slunce je zároveň jednou z největších astronomických hádanek. Merkur je příliš malý, hustý a leží tam, kde by dle současných teorií vůbec neměl vzniknout. Právě tuto záhadu má od roku 2026 detailně zkoumat společná evropsko-japonská mise BepiColombo, která by mohla poprvé srozumitelně vysvětlit, odkud se podivná planeta vzala.

Merkur působí nenápadně, skoro nudně. Jenže pod popraskaným povrchem se skrývá příběh, který narušuje základní představy o tom, jak planety vznikají. A možná i o tom, jak vypadají světy u cizích hvězd. Zkrátka a jednoduše, planeta Merkur nedává spát vědcům ani veřejnosti, zajímající se o vesmír. A to vše mají letos konečně rozklíčovat výzkumné týmy evropské ESA a japonské JAXA.

Hustota, která nedává smysl. Stejně jako zbytek zdánlivě nudné planety

Na první pohled Merkur opravdu nevypadá jako planeta, která by si zasloužila zvláštní pozornost. Nemá hustou atmosféru, oceány či podmínky pro život a jeho povrch je posetý krátery podobně jako Měsíc. Jenže právě zdánlivá obyčejnost klame. Merkur je totiž v mnoha ohledech naprostý extrém. A dle části astronomů dokonce planeta, jež by podle současných modelů neměla vůbec existovat.

^{Zdroj: ESA}

Základní problém je její velikost a hmotnost. Merkur je přibližně dvacetkrát lehčí než Země a jeho průměr odpovídá zhruba velikosti Austrálie. Přesto je po Zemi druhou nejhustší planetou Sluneční soustavy. Hustota v tomto případě znamená, že je v malém tělese soustředěno obří množství hmoty. Vysvětlení vede dovnitř planety. Merkur má mimořádně velké kovové jádro, tvořené hlavně železem.

^{Zdroj: ESA}

Zatímco u Země, Venuše nebo Marsu tvoří jádro asi polovinu poloměru planety, u Merkuru zabírá přibližně 85 procent jejího objemu. Nad ním se nachází jen tenká vrstva hornin. Plášť a kůra jsou ve srovnání s jinými planetami extrémně ošizené. Tato stavba dělá z Merkuru výjimku, již teorie vzniku planet neumí vysvětlit.

Záhada vedle záhady. Merkur dle prognóz pochází zcela odjinud

Další záhada souvisí s polohou Merkuru. Planety vznikají z disku prachu a plynu kolem mladé hvězdy. Postupně se shlukují, rostou a vytvářejí relativně pravidelnou strukturu. Jenže Merkur obíhá nezvykle blízko Slunci, zároveň je ale od Venuše oddělen nečekaně velkou mezerou. V simulacích se vědci opakovaně snažili Merkur „vytvořit“, ale opakovaně selhávali. Výsledek často zní, že v takové konfiguraci by zkrátka žádná planeta tohoto typu vzniknout neměla.

První náznaky, že je s Merkurem něco zásadně jinak, přinesla už sonda Mariner 10 v 70. letech. Skutečný šok ale přišel o desítky let později s misí sondy MESSENGER, jež planetu obíhala mezi lety 2011 a 2015. Odhalila nejen detailní mapu povrchu, ale i chemické složení, které odporovalo všem očekáváním.

Na Merkuru se totiž našly takzvané těkavé prvky. Látky, které se snadno odpařují při vysokých teplotách. Patří mezi ně například draslík, chlor nebo sloučeniny síry. Přitom denní teploty na Merkuru dosahují až 430 °C. Logicky by se dalo čekat, že takové prvky byly dávno „uvařeny“ slunečním žárem. Přesto tam jsou. Dokonce se v trvale zastíněných kráterech u pólů našel i vodní led.

Tyto objevy vedly k teorii, že Merkur možná nevznikl tam, kde ho dnes vidíme. Jedna z hlavních hypotéz říká, že byl kdysi mnohem větší, možná o velikosti Marsu a obíhal dál od Slunce. V rané fázi Sluneční soustavy mohl utrpět katastrofickou srážku s jiným planetárním tělesem. Tento náraz by strhl většinu lehčího pláště a zanechal především těžké železné jádro.

^{Zdroj: NASA}

Jenže i tato teorie má trhliny. Takto extrémní srážka by pravděpodobně odstranila také těkavé prvky, které dnes na Merkuru pozorujeme. Proto vznikla alternativní varianta. Merkur mohl být útočníkem, nikoliv obětí. Při „hit-and-run“ scénáři mohl narazit do jiné planety, přijít o část hmoty a být odmrštěn na současnou dráhu. Tento model lépe vysvětluje některé detaily, ale ani on zatím není bez otazníků.

ESA a JAXA se spojují. Již letos mají přinést nové poznatky

Právě proto vstupuje do hry mise BepiColombo, společný projekt Evropské kosmické agentury (ESA) a Japonské agentury JAXA. Dvojice sond, která byla vypuštěna už v roce 2018, má v roce 2026 vstoupit na oběžnou dráhu Merkuru. Jejím cílem je detailně prozkoumat složení povrchu, vnitřní strukturu, magnetické pole i chemii planety. Tedy přesně ty oblasti, kde dosavadní znalosti selhávají. Sonda je momentálně již blízko a dokonce máme i první fotografie a videa.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Mars Press (@mars.press)

Význam Merkuru ale přesahuje hranice naší Sluneční soustavy. Astronomové totiž dnes objevují stovky planet u jiných hvězd, jež jsou rovněž malé, extrémně husté a obíhají velmi blízko svých sluncí. Merkur je proto v současnosti jakýmsi laboratorním vzorkem, který máme doslova za rohem.

Pokud pochopíme jeho minulost, možná lépe porozumíme také tomu, jak vznikají světy daleko za hranicemi našeho kosmického sousedství. Merkur tak není jen nudná planeta. Je to výjimka, která testuje hranice lidského poznání a možná donutí astronomy přepsat i některá základní pravidla o vzniku planet.

_{Zdroje: BBC, ESA, Kosmonautix, YouTube, Instagram}