Konec moře pro všechny? Italské pláže padají do rukou soukromníků

Italský zákon říká, že by měly veškeré tamní pláže a pobřežní oblasti být veřejné. Přesto je přístup k moři čím dál častěji zatarasený plotem. Za místo na pláži si buďto zaplatíte, nebo vám nezbývá, než hledat odpočinek jinde. V letoviscích po celé Evropě se pobřeží stává lukrativní komoditou hotelů, resortů a soukromých provozovatelů. 

Jak je vůbec možné, že se ve státě, který uzákonil veřejný přístup do pobřežních oblastí, čím dál častěji bez poplatků nedostanou k moři? Paradox situace, jejíž rozsah je rok od roku širší, leží v legislativní díře, kterou zákon zapomíná, nebo možná cíleně nechce pokrýt. Jakkoli totiž v Itálii nelze pláže vlastnit, je možné je soukromě provozovat. Tento model funguje díky systému koncesí, kdy stát jakožto vlastník pláží pronajímá soukromníkům právo na provoz plážového servisu. Některé odhady tvrdí, že takové koncese zabírají téměř polovinu jiho italského pobřeží.

Z přírodní krásy je lukrativní business. Kde jsou lidi, tam je i výdělek

Pocit mnohých turistů, že je v Itálii přístup k moři čím dál omezenější, podporuje i statistika. Zatímco v roce 2018 evidoval stát kolem deseti tisíc koncesí na plážová zařízení, v roce 2021 to bylo přes 12 000, tedy o 12,5 procent víc za pouhé tři roky. Odhaduje se, že v posledních letech je nárůst ještě strmější. Dnes má stát zhruba trojnásobně větší množství koncesí na svých plážích, než tomu bylo v devadesátých letech. Extrémní situace pak nastává v regionech jako Liguria, Emilia-Romagna nebo Kampánie, kde plážové podniky tvoří i 70 procent dostupného pobřeží. 

^{Zdroj: Pexels}

Samostatná existence plážového provozu není zodpovědná za celý problém. Stabilimento balneare, jak se v itálii říká soukromě provozovaným plážím, jsou do jisté míry součástí italské plážové kultury. Jejich provozovatelé argumentují investicemi do do úklidu, bezpečnosti, toalet či zázemí. Kritici ale upozorňují na historicky nízké poplatky, které státu soukromníci platí a na systém, v němž byly koncese po desetiletí prodlužovány bez skutečné soutěže. Evropská unie proto Itálii vyzývá k větší transparentnosti. Do září příštího roku by měly být vysoutěženy nové koncese.

Kdo má právo na moře a kdo na něj má kapitál?

Situace ale pořád nevypadá růžově. Otevření trhu může přinést transparentnější systém, ale také vstup velkého kapitálu, který může vytlačit malé rodinné provozovatele. Takový proces už proběhl v mnoha jiných evropských destinacích. Běžní turisté tak trend privatizace pláží poznají na ceně svých cest. Zatímco v roce 2025 stál průměrný jednodenní balíček s jedním slunečníkem, lehátkem a křeslem skoro 36 eur, letos se částky vyšplhaly i k padesáti eur. Trend zdražování bude pravděpodobně pokračovat.

^{Zdroj: Pexels}

Veřejný prostor, respektive příroda, se čím dál častěji mění v prémiovou službu. Co je pro turisty nepříjemnou novinkou je pro místní lidi ztráta místa blízko domova , kam chodily zdarma celé generace. Podobný problém řeší například Portugalsko, kde úřady v roce 2025 zasahovaly proti resortům omezujícím přístup na pláže v oblasti Troia–Melides, nebo Francie. Státy však dlouhodobě nezvládají mezi obchodem a ochranou přírody a veřejného zájmu balancovat. Nejen Itálie kvůli tomu ztrácí pověst dostupné země, kam se dá jet na dovolenou i jen s několika desítkami eur v kapse. 

^{Zdroje: Legambiente, Camera, Reuters, Federconsumatori, Euronews}